co nového pod měsícem?

Příběh tvrdohlavé žabky aneb O Boží lásce

14. 6. 2011 0:46
Rubrika: pár slov...

Jednou v noci v týdnech zaplněných učením na zkoušky jsem se šel modlit ven. Byl červen, venku bylo příjemně teplo, kolem půlnoci byly ulice zcela prázdné a já vyšel ven z panelového sídliště a šel po malé silničce podél lesa a modlil se – povídal Pánu o všech aktuálních zatáčkách, stoupáních i dobrých sjezdech na mojí životní cestě…

 

Po chvíli chůze jsem si najednou ve světle lampy všiml úplně malé žabky, která skákala přes silnici sem a tam… Byla tak malá, že vždycky doskákala až k patníku a nedokázala se na něj vyšplhat, aby se dostala na louku vedle silnice. Vždy se chvilku snažila a pak skákala na druhou stranu silnice zkusit to i tam. Přerušil jsem modlitbu a sledoval žabku. Bylo mi jí líto… Nejsem sice biologicky vzdělaný, ale tak nějak mi přišlo přirozené, že žabka má žít spíše na louce než uprostřed silnice. A tak jsem přemýšlel, jak jí pomoct. Protože jsem kluk z města a „divokých zvířat“ se trochu bojím, sáhl jsem do kapsy u kalhot a náhodou našel papírek s napsaným nákupem – akorát na vyhození a akorát na zdařilou asistenci žabce, jak vyšplhat na patník a na trávu. Chvilku to sice trvalo, ale podařilo se…

 

Měl jsem radost, papírek jsem vyhodil a pokračoval dál v modlitbě… Asi za pět minut jsem se vracel stejnou cestou. Když jsem uviděl, že ta hloupá žába seskočila zase na silnici a zase neví jak z ní ven… Jak pomoct teď, když jsem papírek už vyhodil? Prohledal jsem všechny kapsy u staré bundy, kterou používám jen málokdy, a našel další papírek s popsaným nákupem (asi tak z roku 2007:). Sklonil jsem se k žabce a chtěl jí pomoct. Ale ona se bála. Stála u patníku, chtěla nahoru, ale jakmile jsem se jí dotkl, uskočila bokem pryč. A tak jsme pár minut zápasili, já se snažil jí pomoct, ona uskakovala, až se nám nakonec podařilo a žabka se vydrápala nahoru a zmizela už nadobro v luční trávě…

V tu chvíli jsem si uvědomil, jak obrovská je Boží láska k nám. Tak často totiž odcházíme z toho, co je pro nás nejlepší, z té louky plné trávy a květin, na silnici hříchu, kde nás může lehce něco přejet nebo někdo zašlápnout… Uvědomil jsem si, jak je Bůh skvělý a obrovsky trpělivý, když nám den za dnem (a často i mnohokrát denně) pomáhá vyšplhat na ten patník a být zase tam, kde je nám dobře a kde můžeme být skutečně šťastní… A dělá to i tehdy, když si znova a znova seskočíme na silnici, abychom si to zkusili, nebo protože nám to zdálky přijde naprosto super místo k žití, a pak prostě nevíme jak zpátky nahoru… Znovu se sehne a ne s papírkem, ale vlastníma rukama nás chytne, občas musí najít ten správný způsob na naše zmatené a nechápavé uskakování z jeho dlaně, ale vždy nás nakonec vyzvedne nahoru na louku…

 

Je radost mít takového Boha…, který i díky malé hloupé žabce může dát člověku pocítit, jak moc ho má rád…

 

PS:  Šel jsem kolem toho místa pak ještě potřetí a žabka už byla trochu v trávě, takže si můžu stále bláhově myslet, že jsem jí zachránil život..:)

 

Zobrazeno 6705×

Komentáře

kuix

nádherné

ana13

Krásné, že i na takové maličkosti může člověk uvidět; pocítit v tu chvíli; Boží lásku k nám..nemám k tomu co dodat!

Zobrazit 11 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz